Za krásnou tváří - Prolog

Na nejvyšší věži zámku Answer, který byl postaven uprostřed temného lesa Mohren, stálá překrásná dívka s havraními dlouhými vlasy a sledovala své rodné město, které bylo celé v plamenech.

Pochopila, že se sem už nebude moct nikdy vrátit, protože to bude příliš nebezpečné...

Vyrůstala tu a každý ji tu znal, nejenom pro to, že byla princezna, dcera panovnice, která zde vládla, ale také pro její chuť pomáhat druhým, žila zde už přibližně tři tisíce let a starala se zde o stromy a květiny s ohromnou láskou...

Byla elfka a elfové se dožívali neskutečně mnoho let, vlastně málokdy umírali přirozenou smrtí, většinou zemřeli tehdy, když je někdo zavraždil, jako její otec, toho zavraždil kouzelník Mranston před zhruba dvěma tisíci lety...

Dívala se teď na své město a viděla jak její lid honí norméni, to byli děti elfů a skřetů a jejich bláhový, ale bohužel schopný vůdce jim dal přesvědčení, že samotní elfové jsou podřadná rasa a že se jich musí zbavit...

Všichni její blízcí byli už mrtví, její snoubenec Frederick, kterého si měla vzít přibližně za půl roku, její přátelé a nejspíš i její matka a bratr...

Strašně ráda by svým lidem pomohla, ale nemohla, protože tu už nikdo nebyl...

Předtím bojovala až do konce svých sil, uměla kouzla, která nikdo jiný vůbec neuměl, ale když už nemohla, schovala se sem a potom už ten boj dlouhý nebyl, její matka také bojovala, stejně jako její bratr, ale bylo jich příliš mnoho, nemohla teď dělat nic jiného než čekat...

Vzpomínala na všechny chvíle, které strávila se svými blízkým a po tvářích se jí začaly koulet slzy, až měla obličej a šaty úplně mokré.

Najednou uslyšela, jak se otevřely dveře do věže a už chtěla začít zase vrhat kouzla...

"Caleno, tady jsi, musíš se rychle dostat pryč,"

"Mami, já jsem myslela, že jsi mrtvá," řekla Calena a vrhla se do náruči své matka, která ji k sobě přivinula.

"Zatím ne, schovali jsem se do jeskyň, tedy většina elfů, ale musíš se rychle dostat za jistým mocným kouzelníkem, je to můj dávný přítel a ten jediný nám mlže nějak pomoct, protože určitě nás rychle najdou, myslím, že si u něj pobudeš asi rok, protože dříve se zpátky nedostaneš,"

Najednou se zastavila a vytáhla náhrdelník, který měla na krku.

"Tento náhrdelník tě k němu odnese, jenom bude stačit, když si ho dáš na krk a budeš usilovně myslet na jeho jméno, ale bohužel tuto věc můžeš použít jenom jednou za lidský rok, to znamená, že u měj strávíš celý rok, který ti bude ubíhat příšerně pomalu, tady to bude jako jediný den, u tebe jako celý rok, "

Řekla Eremir, matka Caleny a podala náhrdelník své dceři.

"Nezapomeň, jeho jméno je Albus Brumbál..."